Na zdraví!

Kamarádka má nového přítele. Jmenuje se Zdravý životní styl. Přeji jí ho, jen nevím, proč si vzala do hlavy, že mě s ním musí seznámit. Začalo to celkem nevinně. Přestala pít víno (prý má na svědomí korozi tepen) a místo toho začala pít neperlivou vodu s různými pochybnými přípravky. Výsledná směs připomíná bláto, ale přítelkyně tvrdí, že je to čistě přírodní vitamínový koktejl. Já tvrdím, že všechno je možné, známe to přece z reklam. Vitamíny jsou dnes k dostání v kapslích, v prášku, v bonbonech, ve žvýkačkách i v obalech na sušenky. Přijde doba, kdy nás v televizi budou výrobci (převlečení za polonahé ženy) přesvědčovat, že nejvíc vitamínu C je v podrážkách bot speciálně pro tento účel vyvinutých a netestovaných na zvířatech. Postupem času (a nebude to dlouho trvat) vitamínové šílenství dojde tak daleko, že zavrhneme veškeré ovoce a zeleninu, protože není dostatečně chemicky zpracované a sterilní. Já tedy pro jistotu vitamíny dostávám do žil doušky banánového Daiquiri. Banány se zalijí alkoholem (většina rozumných bacilů tudíž vezme nohy na ramena) a zamrazí ledovou tříští (tím je zaručeno, že zbytek tvrdohlavých choroboplodných zárodků dostane zápal plic a zemře strašlivou smrtí). Blátivý koktejl, jehož cena téměř přesahuje můj měsíční příjem, jsem s díky odmítla.

Přítelkyně se ovšem nedala odradit a přemlouvala mě, abychom zašly na oběd do jedné z takzvaných zdravých restaurací. Byla jsem zvědavá, jak se stravují lidé, kteří hodlají přežít několik století a tak jsem šla. Ocitly jsme se v místnosti, kde si všichni nabírali do talířů cosi, pro co z nedostatku lepších výrazů existuje termín: ZRNÍ. Kdysi jsem s ním také experimentovala (vyzkoušet se má všechno), při jednom takovém pokusu se mi ovšem zaseklo v trubkách a od té doby se léčím čokoládou. V restauraci bylo k dostání zrní se sojovým masem, zrní na sladko, zrní na kyselo a zrní se zrním. „Nevíš, co je tohle?“ bezradně jsem ukázala prstem na bílé kousky v míse. „No to bude tofu, to je něco jako sýr,“ odpověděla kamarádka. „A proč tu nemají opravdový sýr, proč tu mají náhražky?“ ptala jsem se. „Protože tofu je zdravý,“ odpověděla mrzutě. Usoudila jsem, že jakýkoliv další dotaz by se nesetkal s pochopením a tak jsem to riskla. Nic jiného mi ani nezbývalo, protože všude kolem bylo zrní jak ve slepičárně a všichni se tvářili, že jim opravdu chutná. „Mě teda nenachytáte!“ pomyslela jsem si a nabrala si přiměřené množství tofu s jedinou seriózně zabarvenou omáčkou.

Kamarádka se s chutí pustila do zrní. Já jsem po prvním nevydařeném pokusu zabodla vidličku poněkud naléhavěji do tofu a rázem mi vylítlo do sousedního talíře. Soused byl tak zabrán do Zdravého životního stylu, že si vůbec nevšimnul vetřelce ve svém jídle. „Trochu gumové…“, postěžovala jsem si kamarádce. Vypadala naštvaně. Nechtěla jsem ji zbytečně provokovat a tak jsem vyjedla omáčku a s tofu udělala krátký proces. Několik kousků jsem přihrála do vedlejších talířů a zbytek jsem nabídla přítelkyni se slovy: „Zbylo mi ještě nějaké tofu, nedáš si?“ Bez okolků si nahrnula gumídky na talíř. Fascinovaně jsem sledovala, jak do ní padali bez jakýchkoliv příznaků otravy. Všechno to zapila blátem. Na zdraví! Udělalo se mi mdlo. Myslím, že jsem se předávkovala zdravým jídlem. Z této zkušenosti si beru do budoucna jediné: Do podobné restaurace už nevkročím ani pod pohrůžkou celoživotního pojídání koprové omáčky!

Tím ovšem kamarádčina posedlost zdaleka neskončila. Rozhodla se, že začne sportovat. Nemám nic proti sportu, když se ho neúčastním. Přítelkyně mě ale chtěla zasvětit do všech pozemských útrap a tak spřádala další plány, jak mě dostat do formy. „Chceš, aby tě přestala bolet záda?,“ vyrukovala na mě. „Za pár let se úplně rozsypeš!,“ přisadila si a pozorně si mě prohlížela. „Ne, nechci se rozsypat, ale tak nějak doufám, že vědci do té doby vyvinou protirozsypávací lék v kapslích,“ snažila jsem se včas vycouvat z jejích pekelných nápadů. „Víš co? Půjdeme si ráno zaběhat!“ řekla tónem, který nepřipouštěl výmluvy.

Zmocnila se mě panika. Na jakýkoliv druh sportu fakt NEMÁM talent. Není to moje chyba. V porodnici mě sestřičky tak mocně plácly do zad, že mi vypadl důležitý hormon, který je zodpovědný za to, že člověk pohybuje končetinami a svaly tím správným způsobem, který mu vynese jedničku z tělocviku a hromadu sportuchtivých ctitelů. Hormon se bohužel dodnes nenašel, údajně si ho uklízečka odnesla domů a tak moje sportovní výkony jsou noční můrou všech učitelek tělocviku. No a teď jsem byla nucena běhat i bez něj! Možná si říkáte, že jsem si měla preventivně zlomit nohu, ale to neznáte moji kamarádku, ta když si vezme do hlavy, že půjdu běhat, tak to platí i se sádrou na noze.

Ráno u mě nekompromisně zazvonila. Běžely jsme do parku. Zpočátku jsem se docela bavila, všude kolem nás běhali lidé, psi, kočky, myši. Zdálo se, že běhání je nesmírně oblíbená ranní činnost hned po kávě. Euforie mi vydržela přesně sto metrů, pak mě chytla křeč do nohy. „Už nemůžu!“, volala jsem na kamarádku, která byla kilometr přede mnou. „Neflákej se a poběž, vždyť je to kousek“, odsekla. Sebrala jsem všechny své síly a vyběhla jako mistr světa za ní. Připadalo mi, že moje nohy běží nezávisle na zbytku těla. Tak mě to rozhodilo, až jsem zapomněla dýchat. Zoufale jsem lapala po poslední molekule kyslíku a nakonec jsem jen tak poklusávala a dosípávala v závěsu stařečků, kteří vyběhli o hodinu později než my. Přítelkyně už zřejmě doběhla na druhý konec republiky a tak jsem se vyčerpaně vracela domů. Svůj běh za zdravím oslavím čokoládovými vdolečky!

Na závěr mám tedy pro vás jedno důležité upozornění: Zdravý životní styl je pěkný parchant a je-li vám život milý, tak si s ním určitě nezačínejte!

PS: Zítra jdeme na jógu…

Autorka příspěvku: Lenka Matiová

Zdroj: foto – PhotoExpress