Martina Freiová
PříběhySlužby

Když profese „Sociální pracovnice“ je pro vás výzvou

Původně chtěla svůj život spojit s hudbou, s hrou na flétnu, kterou začala studovat ve svém rodném Brně. Ale neočekávaná zdravotní příhoda změnila její směřování. Její zájem se přesunul na pedagogiku, speciální potřeby dětí. A to už byl jen krok k sociálním potřebám seniorů. Stále v její řeči rozeznáte měkkost moravského dialektu. Nevím, jaká by Martina Freiová byla flétnistka, ale jako sociální pracovnice, která naslouchá potřebám seniorů svým srdcem, je člověk na správném místě.

Vizitka

Bc. Martina Freiová

Narozena: 1981 v Brně

Bydlí: v Praze

Studium: FF MU, VOŠ, PF MU Brno

Současné zaměstnání: vedoucí sociálního úseku DS

Zájmy, koníčky: rodina, umění, hudba

Jaká byla Vaše cesta od studia k práci v sociálních službách?

Už během střední školy jsem pracovala rok jako dobrovolník v individuálním preventivním programu pro děti od 6-15 let v „Progamu 5 P“ v organizaci INEX- SDA. Tady jsem si asi uvědomila, že mě práce s lidmi opravdu baví, mám z ní dobrý pocit a energii. Rozhodnutí, že se jí chci věnovat i v osobním životě přišlo až později. A ačkoliv to bylo rozhodnutí jednoduché, nebylo automatické.

Studovala jsem totiž gymnázium s uměleckou profilací, hudební obor a dva roky jsem studovala na Filozofické fakultě Sdružená uměnovědná studia. Pro sociální studia jsem se nakonec rozhodla z důvodu, že nejdůležitější v pracovním životě je pro mě kontakt s lidmi, jejich životní příběhy. Už jako studentka jsem měla pocit, že musím dělat více věcí dohromady, abych se dozvěděla co nejvíce. Proto jsem začala prezenčně studovat Vyšší odbornou školu sociálně právní společně s Pedagogickou fakultou, obor Sociální pedagogika a volný čas. To mi umožnilo už za studií si udělat velmi konkrétní představy a názory tak, že jsem po dokončení studií přesně věděla, co chci/mohu dělat, a naopak co dělat nechci. Na bakalářské studium jsem navázala magisterským, v rámci kterého jsem se zúčastnila programu Erasmus a měla tak možnost studovat půl roku na Stockholm University ve Švédsku – Department od Child and Youth Studies. Hlavní náplní studia krom teoretických znalostí byl sběr dat pro výzkum z prostředí předškolního vzdělávání, nicméně jsem se v rámci tohoto studia setkala i s konceptem péče o seniory. Švédská společnost je již od dětského věku velmi silně zaměřena na individualitu každého jedince, jeho přání a představy. Vzhledem k tomu, že daně ve Švédsku přesahují 50% z příjmu, mají senioři jistotu, že o ně bude ve stáří velmi dobře postaráno. Velké procento seniorů zůstává ve svém přirozeném prostředí, domácí péče je velmi komplexní a plně dostačující.  O tom, jak by chtěli strávit stáří mají velmi konkrétní představy a spolu s vysokou informovaností jsou schopni zajistit si tuto etapu života dle svých představ a prožít ji velmi kvalitně a spokojeně.

Tato zkušenost byla velmi přínosná, přinesla mi pohled, který přesahuje zvyklosti a kulturu  v jedné zemi. Zkušenost to byla tak silná, že jsem se rozhodla odjet (už ne studijně, ale soukromě se svým přítelem) na půl roku do Japonska, kde jsem pracovala především s dětmi a organizovala mimo jiné příměstské tábory pro japonské děti s výukou angličtiny. Tuto zemi jsem si vybrala pro její exotičnost. V Japonsku je kult věku velmi silný, úcta vůči starším je všudypřítomná a působí velmi formálně. Setkala jsem se i s rodinami, kde děti svým rodičům stále vykají. Oproti Švédsku je sociální systém v Japonsku velmi omezený, senioři zůstávají většinou v původním prostředí, ale často bez finančních prostředků. Pokud jim tedy nemůže pomoci rodina, nemají mnoho možností na kvalitní život. Po návratu z Japonska jsem se z osobních důvodů přestěhovala do Prahy.

Současná práce

Od doby, co jsem se přestěhovala do Prahy, se věnuji profesně pouze práci sociální pracovnice v Domově pro seniory. Po deseti letech práce s dětmi jsem si přála změnit cílovou skupinu a vzhledem k tomu, že poslední studijní praxi jsem měla v Domově seniorů v Brně, rozhodla jsem se hledat si práci v této oblasti sociálních služeb.

Co Vás na práci se seniory nejvíce překvapilo, co jste neočekávala?

Všechna neočekávaná překvapení, ať už v profesním nebo osobním životě považuji za výzvu a možnost posunout se někam dál. Co mě nejvíce překvapilo a překvapuje je, jak i jednoduché změny mohou být náročné. A jak důležité a určující je vytvořit jednotný tým, který bude mít stejné vize a cíle. Jakmile k tomu dojde, je možné udělat velké kroky za krátký čas.

Co našemu systému péče o starší generaci nejvíce chybí?

Nepovažuji se za experta na sociální práci, své současné vzdělávání v profesním životě směřuji především na osobní růst spojený s mojí prací. Říká se, že indikátorem života jsou roky prožité ve zdraví a psychické pohodě. Máme velmi hustou síť pobytových zařízení pro seniory, ale domnívám se, že chybí systém dlouhodobé péče, která by umožnila, aby starší populace mohla zůstat co nejdéle soběstačná a ve svém přirozeném prostředí.

Je něco v naší péči o seniory či jejich vnímání společností obecně systémově špatně? 

Hlavní nedostatky vidím v nespolupráci. Máme velké limity ve spolupráci jednotlivých složek péče o seniory, dále ve spolupráci zdravotních a sociálních služeb, které by společně mohly vytvořit systém dlouhodobé péče. Dále mi přijde, že jsme více zaměřeni na řešení vzniklých situací než na jejich prevenci. Zdravotní péče je zaměřená na nemoc, ne na zdraví, sociální služby mívají tendenci být zaměřeny na péči, kterou senior potřebuje, nikoliv komplexně na celou osobnost s jejími schopnostmi a přáními.

Jaké jsou (obecně) negativní zkušenosti českých seniorů?

Nezřídka se mi v práci stává, že jsou senioři subjektivně nespokojeni, ale je pro ně těžké říct, co bychom mohli udělat jinak, aby jim bylo lépe. Dále pochopitelně srovnávání s dobou jejich mládí, kdy nové věci nejsou většinou příjemné a je těžké si na ně zvyknout. Často jsou to také vztahy v rodině, ale statisticky mi to nepřijde alarmující, nicméně jakmile rodinné vazby nejsou funkční, velmi to ovlivňuje život seniora ve všech ohledech.

Je nějaké tabu, o kterém se v souvislosti se seniory nemluví?

Někdy mám pocit, že samotné stáří je pro mnoho lidí tabu samo o sobě. Setkávám se i s překvapivými pohledy svých vrstevníků, že pracuji v sociálních službách dobrovolně a cílovou skupinu seniorů jsem si vybrala záměrně. Dále vnímám jako určité tabu sexualitu seniorů. Nicméně vidím, že o tomto tématu se v současné době začíná často hovořit a psát a z tabu se tak stává spíše téma.

Určitě Vás práce se seniory ovlivňuje. Je něco, čemu by jste se sama chtěla ve stáří vyhnout?

Moje práce mi dává neuvěřitelnou možnost nahlédnout do této etapy života – do stáří. Tento vhled považuji za nedocenitelnou osobní zkušenost. Mám možnost sdílet velké množství neskutečných životních zkušeností a osudů. Dává mi to možnost o této životní etapě přemýšlet více, než když bych s ní nebyla v každodenním kontaktu. Není nic, čemu bych se chtěla vyhnout, o budoucnosti jsem nikdy moc nepřemýšlela, ráda žiji teď a tady. Věřím, že pokud dokážu být šťastná nyní, může se mi to podařit i ve stáří.

Jaký je nejdůležitější přínos této práce pro Vás?

Dělám práci, která mě baví, kterou mám ráda a která je užitečná. Nic víc v pracovním životě nyní nepotřebuji.

Co Vám v neprofesním životě přináší největší radost či pocit naplnění?

Vzhledem k tomu, že mám doma dvě malé děti, tak veškerou volnou chvíli trávím s rodinou.

Domov seniorů

I když její cesta k současnému povolání nebyla přímočará, myslím si, že se v něm našla. Každodenní setkávání s životními příběhy lidí, vnímání jejich zkušeností a osudů je pro ni výzvou, zdrojem energie.  Štěstím pro její spolupracovníky i klienty DS je to, že si tuto vnitřní energii nenechává pro sebe, ale předává ji formou pracovního entuziasmu svému okolí.

Zdroj: foto – archiv MF

13.6.2016 | Martin Motloch

Komentáře nejsou povoleny.

Doporučujeme