Koloběh života

Jsem ženatý. Jeden z mála mužů, co má to štěstí v neštěstí. Od malička jsem upoutaný na invalidní vozík. Stejně jako Eva. Poznali jsme se už ve škole. Společně jsme absolvovali základní i střední školu.

Společný život v bezbariérovém bytě na Vinohradech, místo starostí o děti péče o dva elektrické vozíky. Blíží se nám oběma padesátka. Že prožijeme život bez dětí, jsme věděli od začátku. Přesto to jednoduchý nebylo. Eva dost vážně uvažovala o adopci. Situaci jsme probírali s mnoha psychology, doktory, přáteli. Nakonec vždycky vyšlo NE. Eva má velmi omezenou i hybnost rukou. Mechanický vozík vůbec nezvládá. Já jsem na tom sice líp, dokážu malý úsek přejít po kolenou, ovšem dítě by v naší rodině bylo spíše sluhou, pečovatelem. Kromě toho oba hůř artikulujeme.

Dokud byly síly, hodně jsme cestovali. Jezdili jsme se svazem vozíčkářů nejen po Čechách, ale i do ciziny, do lázní, ale třeba i na veletrhy rehabilitačních pomůcek, nebo na modlitební setkání od farnosti. Snažili jsme se naplnit čas, přesvědčit sami sebe, že život je fajn a prima, že nám ho náš zdravotní hendikep nemůže otrávit.

Našli jsme i cesty, jak si projevovat něžnosti fyzicky. Často jsme se stýkali s kamarády ze škol. Záviděli nám. I my jsme měli pocit, že náš život je výjimečný. Bylo vzácné žít s někým, koho milujete, kdo vás umí potěšit, když je vám smutno, kdo vám umí udělat dobře. Bylo fajn prožívat společně s Evou cestovní dobrodružství. Kolem nás bylo pořád dost dobrých lidí, kteří chtěli „mrzákům“ pomoct.

A co si nalhávat – právě ta složitá situace, to, že jsme oba upoutaní na vozík, nám jasně velela držet se jeden druhého. Nepřemýšlet tak, jako to často dělají jiní. Neohlížet se za jinými. Ostatně, kdo by měl zájem o mumlající nepohyblivé invalidy. Život nám prostě rozdal karty a rozdal je férově a neměli jsme právo to zpochybňovat. Zítra budeme slavit 27. výročí.

Vyrážím z domu. Na Karláku je moje oblíbené květinářství. Koupím Evě pugét a řetízek. Eva zatím sedí doma u stolu a třídí korále. Občas si bere domácí práci. Vydělá třeba jen tisíc korun za měsíc, ale udělá jí to radost.

V obří tašce vozíku mám kytici. I řetízek jsem koupil. S malým srdíčkem. Sedím v parku a koukám na kostel Sv. Ignáce. Tady jsme se brali. Bylo plno. Všichni nám přišli fandit. Je krásně, slunce svítí a já tuším, že něco ve mně není, jak má být. Nejsem spokojenej. Jo, chtěl bych syna. Nebo dceru. Chtěl bych, aby to pokračovalo dál. Aby to moje plazení po kolenou nebyla konečná. V parku kolem se pomalu šourají babky a vodí za ruku vnoučata.

Myslím na Evičku. Doma znecitlivěnýma rukama přebírá korále, padají jí na podlahu, a já je pak budu lovit pod křeslem. Představuju si ji, jak ráno těma neohrabanejma, ale tak krásnejma dlaněma, pokládá na stůl tři hrnky. Tři místo dvou. Jak obtížně říká: „Umej si ruce,“ a žene špunta do koupelny.

Byt máme dost velký a srdce taky. Srdce máme obrovský. Tam by se vešla celá mateřská školka. Přitáhnu k obličeji větvičku šeříku a vdechnu vůni. Život je krásnej. A smutnej. A krátkej. Pomalu se rozjedu na vozíku směrem domů. Ještě se stavím u Ťonga pro lahvinku vína a vedle v cukrárně vezmu pár zákusků.

Potichu odemykám. Vjedu do pokoje a vidím Evu. Je pořád skloněná nad prací. Třídí kuličky a poslouchá rozhlasovou hru. Pokoj je plný jarního slunce. Blíží se nám padesátka. Jakési zvláštní kouzlo nás spojuje. Bylo nám dáno víc, než většině lidí na celém širém světě, ale něco nám bolestně chybí.

„Evičko…“ chtěl bych říct víc, ale nemůžu, mám oči plný slz. Tlačím před sebe kytku a snažím se zapudit myšlenku na děti, na to, že život by neměl být linka, ale koloběh.

„Josefe! Ty jsou krásný, díky,“ Eva mě líbá na ústa.

Ležíme si navzájem jeden druhému v náručí a cítíme všechnu tíhu, kterou neseme, kterou dýcháme, kterou vozíme našimi bezbariérovými životy…

Autorka příspěvku: Alžběta Pondělíčková

Ilustrační foto – PhotoExpress