kříž
Situace

Jak se změnil rituál smrti za poslední století

Za zlomový okamžik proměny společnosti ve 20. století je považována první světová válka. A to nejen ve vnímání smrti či pohřebních obřadů. Tradiční přijímání smrti bylo po staletí neměnné. Rozloučení s nebožtíkem bylo na venkově zaběhlým rituálem, který byl stejný za praděda i jeho vnuka. Změna nastala nenápadně ve městech. Dílny se mění v továrny. Města se rozrůstají. Staré rituály už přestávají vyhovovat. Co bylo možné ve venkovské pospolitosti, už neplatí mezi anonymním městským obyvatelstvem. Společnost prochází bouřlivou proměnou. Jaký tedy byl pohřeb na českém venkově před sto lety? Jak byla vnímána a přijímána smrt, přirozený konec lidského života?

Smrt

Smrt byla součástí všedního dne. Umíralo se doma, v kruhu rodiny. Dětská úmrtnost byla velká. I množství nemocí, na které se umíralo. Se smrtí novorozenců i batolat se vyrovnávala skoro každá rodina. Smrt v rodině, smrt sousedů. Pohřeb nebyl vnímán jako cosi výjimečného. Byl přirozenou součástí každodenního života. Smrt se v lidovém prostředí objevovala v podobě stínu nebo byla vtělena do ženské bytosti: kmotřička smrt, smrtka, zubatá nebo jako smrťák, kostlivec. Postavení smrti bylo ambivalentní od spravedlivé, milosrdné, obrozující až po zákeřnou smrt, přinášející zkázu a chaos.

Smrt se připomíná

Lidská představivost nacházela pro zvláštní úkazy často vysvětlení. Smrt o sobě dává už dopředu vědět. Nezapomeň, že jsi prach a v prach se obrátíš. Předzvěstí smrti tak mnohdy bylo zvláštní vrzání nábytku, zastavení se hodin, kokrhání slepice, houkání sýčka nebo sovy. Smrt věštily i úkazy u lože nemocného, například pokud šel kouř svíčky ke dveřím nebo průvan otevřel znenadání okno nebo dveře.

Očekává se skon jednotlivce

Do postele se uléhalo jen při těžkých nemocech. Na léčbu se zkoušely všechny domácí prostředky a teprve když smrt již byla na jazyku, tehdy se volal lékař. Při vážnějších chorobách dávalo se spíše na modlení a na mši. Když se zdálo, že smrt jest již přede dveřmi, začali nemocného navštěvovat sousedé. Pečlivě se hledělo na to, aby umírajícího včas navštívil kněz a dal mu poslední pomazání.

Úmrtí

Původně byl skon jedince oznamován ústně, osobou, která nesměla vejít do domu, nebo později také partem. Celé komunitě se smrt oznamovala zvoněním umíráčku. V případě úmrtí hospodáře se vesnici tato událost oznamovala koním, včelám, psovi nebo ovocným stromům. Při úmrtí hospodyně drůbeži, dobytku, který opatrovala. Ihned po smrti byly zemřelému zatlačeny oči, někdy se k tomu používala mince. Otevřelo se okno, aby mohla duše volně vyletět, poté se místnost se zemřelým zatemnila, v celém domě se zastřela zrcadla a zastavily se hodiny.

Umývání a oblékání mrtvého

Mrtvý byl omyt, učesán, vlasy i nehty zastřiženy. Byly mu oblečeny nejlepší šaty, často svatební nebo na přání zesnulého. Rubáš se oblékal chuďasům a nemajetným. Oblékání a strojení probíhalo na plachtě na podlaze, kam byl přenesen z postele. Plachta byla podestlána slámou. Všechny předměty, které byly použity při úpravě nebožtíka, se již dále nepoužívaly, Voda byla vylita pod okap nebo do potoka. Vlasy, nehty i sláma, na které ležel, byly spáleny na polích nebo na místech, kde nic nerostlo. Voda byla odplavena.

Ukládání do rakve

Mrtvému byla vzata míra na rakev, ve které byl později v domě vystaven. Na prsou se mu zkřížily ruce s růžencem a na prsa položil kříž. Do rakve byly mrtvému dávány svaté obrázky, modlitební knížky nebo drobné osobní věci. Ženám byly do rakve dávány květiny.

Návštěva zemřelého

Po všechny večery před pohřbem se u mrtvého scházeli sousedé a známí, aby se s ním rozloučili a pomodlili se za jeho duši. Návštěva zemřelého bývala spojená s rozloučením, modlením, zpěvem a naříkáním nad mrtvým. Na modlení se zvalo, podávala se kořalka, víno, pivo, později káva a čaj. Jídlo bylo jednoduché (chléb, máslo, buchty nebo žitné placky).

Pozvání na pohřeb

Pohřbu se měl zúčastnit z každého domu ve vsi alespoň jeden obyvatel. Širší rodina a příbuzenstvo dojíždělo i ze vzdálených míst.

Vynášení zemřelého z domu

V den pohřbu se třikrát vyzvánělo. Před vynesením z domu se konalo poslední rozloučení se zemřelým u otevřené rakve. Nebožtík byl vystaven v síni, komoře, průjezdu nebo na dvoře. U rakve byl krucifix, hromničky a svěcená voda. Když se zavřela rakev a vzala se z lavice a ze židlí, ty se obracely nohama vzhůru, aby po mrtvém v domě smutno nebylo. Než se vyšlo s rakví ze dveří, třikrát s ní o práh šoupli, aby se zemřelý domů nevracel. Se stejným ochranným významem se po vynesení nebožtíka z domu přemisťoval nábytek, ženy si obracely zástěry naruby nebo kropily světnici.

Poslední cesta

Pohřební průvod měl v jednotlivých oblastech svoji ustálenou podobu. Někde šly ženy odděleně od mužů, jindy společně. Pokud nebyl ve vsi kostel a hřbitov, loučila se obec se zemřelým nejčastěji na katastru obce. Na cestu se mrtvému vyzvánělo. U všech křížů se průvod zastavil a modlil se třikrát „Otče náš a Zdrávas Maria“.

Pohřební obřad

Na církevním obřadu v kostele či kapli promluvil kněz, pak se pohřební průvod přesunul na hřbitov k hrobu. Kněz vykropil hrob a pronesl krátké kázání. Poté byla rakev spuštěna do hrobu. Smuteční hosté vhodili na rakev několik hrstí hlíny. Tím pohřební obřad skončil. Kněz nebo pozůstalí poděkovali za účast na pohřbu a pozvali sousedy na trachtu (pohřební hostinu), která se konala buď v domě smutku nebo i v hostinci. Když pohřební hostina nebyla, byl pro vzdálenější účastníky přichystán malý zákusek. Součástí pohřbů byly pohřební pláče/nářky a jiné projevy smutku. Naříkající osoba (plačka) nemusela být se zemřelým nutně spřízněna. K pohřbu docházelo v den smrti nebo další den, ale postupně se kvůli vyloučení zdánlivé smrti odsouval až na den třetí.

Pohřby svobodných nebo dětí

Místní rozdíly byly při pohřbech svobodných, ale všude pro ně bylo charakteristické užití svatebních symbolů. V průvodu družičky s mládenci, černá nebo bílá nevěsta, zemřelý byl oblečen jako na svatbu. Odlišné od ostatních pohřbů byly také pohřby dětské. Malé děti nebyly dlouho uznávány za plnohodnotné členy společnosti. Často se pohřbívaly na určitém místě v rámci hřbitova tzv. dětské části. Nejskromnější byly pohřby nekřtěňátek, dlouho byly pohřbívány mimo hřbitov (například pod okap) nebo u hřbitovních zdí.

Konec tradičních pohřbů

Průběh obřadu na venkově je tradiční. Se zesnulým se loučí celá společnost. I na malých městech se ještě do druhé světové války běžně konají průvody doprovázející tělo zemřelého do kostela a na hřbitov, uchovávají se zvyky spojené s přípravou mrtvého a jeho vynášením z domu.

Pohřeb ve městech

Jedním z důležitých vlivů, které proměnily pohřeb ve městě, je právě jejich velikost a vzrůstající anonymita. Běžný pohřeb jdoucí přes celé město se stal neuskutečnitelným, smrt přestala být slavnostním okamžikem. Společnost vyhnala smrt na okraj, pozornost širšího okruhu lidí vzbuzuje jen smrt státníků, význačných osobností a některé tragické události.

Umírání mimo rodinu

Konec 19. století je obdobím počátku umírání v nemocničním prostředí. Smrt se tak začala přesouvat do specializovaných zařízení a opouštět rodinný kruh. Zpočátku byla tato smrt degradující, určena pro ty, o které se neměl kdo postarat. Postupně se ale umírání pod lékařským dozorem stalo běžným. Společnost ztrácela smysl pro sounáležitost a důvěrnost posledních okamžiků a byla již tehdy otrávena ošklivostí nemoci, která vyúsťovala v převoz do nemocnice k odborníkům, kteří se snaží smrt oddálit. Spolu se nárůstem úmrtí ve specializovaných zařízeních tak začaly postupně mizet tradiční zvyky, které pomáhaly se se smrtí vyrovnat.

Pohřební rituály našich předků a smuteční průvod se svátečně ustrojeným muzikanty, kteří společně se sousedy vyprovází nebožtíka šotolinovou cestou na nedaleký hřbitov, můžeme nejspíš ještě vidět v nějakém dobovém filmu. Představa, že umýváte a oblékáte své zemřelé rodiče na poslední cestu, je pro naprostou většinu z nás zcela nepředstavitelná. Jenže jednoho dne budeme i my v té samé situaci. Víte, jaký pohřeb by si přáli vaši blízcí? Mluvili jste s nimi o tom? Znáte jejich přání A zná někdo ty vaše? Zkuste www.mojesmrt.cz

3.3.2016 | Martin Motloch

Komentáře nejsou povoleny.

Doporučujeme

Kontakty

Poradíme si, z.s.
Dobrovského 1011/1
266 01 Beroun
redakce@poradimesi.cz

Podporují nás

FM solutions, a.s.

+420 602 242 494
Copyright © 2015 Poradimesi.cz Obchodní podmínky