Pošli úsměv

Dělám si svůj vlastní sociologický průzkum. Takovou anketu spontánní odpovědi. Zní to vznešeně, ale je to vlastně úplně jednoduché. Abych to vysvětlila od začátku, všechno to odstartovala moje sestra. Řekla mi, že není schopna uvěřit člověku, který se na ní jen tak bezdůvodně usměje například v metru, že za tím okamžitě začne hledat nějaký zištný důvod. To mě rozčílilo, respektive to zdemolovalo moje naivní romantické představy o otevřenosti a lidské ochotě rozdávat (a také přijímat) kousek toho příslovečného tepla. Abych jí a přiznávám, že hlavně také sobě dokázala, že se plete a vybojovala pro lidstvo trochu ztracené cti, začala jsem s měřením. Jak už jsem řekla, pravidla jsou velmi jednoduchá, prostě jdete po ulici a usmějete se na náhodného kolemjdoucího. Ale pozor, nejen na roztomilé malé holčičky se zlatými vlasy, potažmo stařečky vyvolávající nostalgii. Na všechny vzorky obyvatelstva, i na ty, na které se vám rozhodně usmívat nechce…

Nic samozřejmě neplatí obecně, ale když rozdělím ty lidi na pár skupin, shrnu to následovně: když se usmějete na malé dítě, obvykle vám úsměv vrátí s několikanásobnou intenzitou a ještě začne mávat na půl ulice. Ale pozor, musíte to stihnout dřív, než ho maminka, potažmo teta ve školce stihne poučit, že cizí lidé usmívající se na něj na veřejných prostranstvích jsou vysoce nedůvěryhodní (tady by se slušelo podotknout, nic proti maminkám, já to chápu).  Pak tedy přicházejí malé děti, které už ale ke škodě okolí prošly touhle školou života. Ty se na nečekaně přívětivého cizince nejdříve napůl vyděšeně podívají, nakonec to ale stejně nevydrží a úsměv oplatí… (samozřejmě tak, aby to maminka neviděla).

Ty starší už musíme dělit jinak. Na ty kteří se budou vždy chovat jako malé děti a snad jim za to žehnej Bůh. Na ty, které úsměv cizí holky vyděsil natolik, že se zastavili a hodnou chvíli nevěděli co dělat… pak se ale většinou nejistě usmáli zpět. Dále pak na ty, kteří spěchali tak, že si nestačili všimnout. Ty, kteří to přijali jako hru pro dobrou náladu a vrátili mi půjčku bez váhání i s úroky, ty kteří byli příliš zaujati mým vozíkem, než aby se mi dívali na tvář… a tak dál…

Pak tu máme důchodce a lidi, kteří se nejen usmějí, ale i zastaví a přidají kompliment a značně ulepenou pusu na tvář… nevadí… a pak je tu ten kluk. Jdu po ulici. Jeden z těch dnů, kdy jste raději neměli vstávat, upřeně zírám do země. Zvednu hlavu a kolem mě prochází kluk. Usmívá se na mě, úplně bezdůvodně… Ne, myslím, že lidstvo v nejbližší době nevyhyne.

Autorka příspěvku: Natálie Bočková 

Zdroj: ilustrace – PhotoExpress

Dnes je den úsměvu. Říká se, že úsměv řekne víc než tisíc slov, nebo, že je to nejkrásnější dar. Úsměv je světlo, které naznačí, že srdce je doma. Stejně jako v povídce “Pošli úsměv” Natálie Bočkové