Nový domov pro maminku

Paní Eva Paličková bydlí v Domově seniorů na Praze 9 už druhým rokem. I přes zdravotní problémy, které má, je stále usměvavá. Stejně jako její dcera, která za ní pravidelně dochází. Jsou lidé, kteří kolem sebe šíří dobrou náladu, jsou přátelští a ostatními oblíbení a vlastně nevíme proč. Někdo se změnou, kterou příchod do Domova seniorů znamená, se cítí vykořeněn ze svého prostředí a uzavře se do sebe. I když podvědomě cítí, že mu v zařízení, kde se o něj postarají, bude lépe. Každý z klientů si sebou do nového místa přináší svůj životní příběh. Často trvá dlouho, než ho začne před ostatními rozkrývat. A někdy o něm není schopen mluvit nikdy. Nedalo mi to, a zeptal jsem se dcery paní Paličkové na příběh její maminky a její cesty do Domova seniorů.

Vizitka

Eva Paličková

Narozena: 1951 ve Zlíně

Pracovní profil: pracovala jako RTG laborantka, nyní v důchodu

Rodina: manžel zemřel ve věku 73 let, dcera Veronika (1977) pracuje ve školství

Zájmy, koníčky: četba, sledování TV

Vaší mamince je 65 let. Jak se člověk v takovém věku může dostat do Domova seniorů?

Mamince se i přes její relativně nízký věk nevyhnula řada zdravotních problémů. Od mládí trpí cukrovkou, později se přidaly komplikace s vysokým tlakem a artrózou. V roce 2009 podstoupila chemoterapii a ozařování. Od té doby trpí navíc velkými otoky nohou. S tátou žili 37 let ve společné domácnosti. Bydleli v centru města v bytě bez výtahu. Několik posledních roků už ale máma téměř nevycházela z domu. Pohyb po schodišti jí dělal velké problémy a způsoboval bolest. A tak musela k přepravě na lékařská vyšetření využívat zdravotních pracovníků zajišťující přepravu nemohoucích.

Pak se ta její situace nějak dramaticky vyhrotila…

Ano. Začátkem srpna 2013 byla maminka hospitalizována v nemocnici kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu v důsledku špatně zvolené medikace. Z nemocnice byla po 14 dnech převezena do LDN mimo Prahu, kde byla až do ledna 2014. A právě během tohoto pobytu nečekaně zemřel můj táta, její manžel, který v období odloučení duševně i tělesně chátral.

Jako by toho nebylo dost…

Jak mě, tak i mámě bylo jasné, že po propuštění z LDN se nebude moct vrátit do svého bytu s vysokým nájemným, ze kterého by se bez cizí pomoci navíc ani nedostala ven. V soužití s tatínkem byl zejména on tím, kdo se v posledních letech staral o domácnost, zajišťoval nákupy, vyřizování na úřadech a hlavně byl neustále na blízku pro případ nouze. Přestože měli spolu už od roku 2011 podané 2 žádosti do domovů seniorů, jednání o možném nástupu odkládali. Důvodem byla pochopitelná snaha prodloužit si „normální” život doma co nejdéle. Jenže po smrti táty došlo ze dne na den k dramatické změně situace a ta si žádala okamžité řešení. Vyvstal však problém v tom, že bez tatínka, nesplňovala máma základní kritérium pro přijetí do domova seniorů – minimální věk. Táta byl totiž starší o 11 let.

Z tohoto důvodu neuměl poskytnout pomoc ani sociální odbor MČ Praha 1. Hledala jsem na všech stranách a tak jsem nakonec objevila komunitní centrum Život 90, kde se pro maminku podařilo vyjednat dočasný pobyt. V Životě 90 se navíc maminka dostala do lepší kondice a nakonec se opět „postavila na vlastní nohy“. Během doby pobytu v Životě 90 jsem kontaktovala asi 25 domovů sociálních služeb zaměřených na seniory v Praze a okolí. Obrátila jsem se také na MHMP, ale i zde byl problém kvůli věku maminky. U některých domovů seniorů byl příjem zase vázán na místní trvalé bydliště.

Jak hledání toho správného Domova seniorů pokračovalo?

Přesto, že hledání trvalého umístění pro maminku bylo zdlouhavé a vysilující, setkávala jsem se většinou s pochopením a snahou pomoci. Přes sociální pracovnice jednotlivých domovů jsem získávala nové informace a kontakty. Nalezení toho “pravého místa” také trochu ztěžoval fakt, že my, jako rodina, i maminka si přála umístění nejlépe v jednolůžkovém pokoji, který by jí zaručoval klidnější a důstojnější prostor pro život s možností vlastního soukromí. I proto máma odmítla nabídku jednoho domova seniorů na 4 lůžkový pokoj.

Říká se: Kdo hledá, ten najde! Jak tomu bylo u vás?

Po roce čekání se ale na nás usmálo štěstí. Maminka dostala nabídku od Domova seniorů Střediska sociálních služeb Prahy 9, kde se uvolnil jednolůžkový pokoj. Před podepsáním smlouvy jsem si s mámou samozřejmě DS i nabízený pokoj prohlédly. Obě jsme byly velice mile překvapeny zrekonstruovaným zázemím domova s krásnou zahradou. I samotný pokoj splnil očekávání. A to vše navíc v poměrně blízké vzdálenosti od místa mého bydliště.

To skoro vypadá na šťastný konec. Můžete se ještě vrátit k neočekávanému odchodu vašeho tatínka?

Úmrtí táty bylo náhlé a nečekané. Vzhledem k tomu, že mamka byla již delší dobu hospitalizována, tak odloučení od manžela trvalo nějakou dobu. Já nevím, jak to napsat, ale táta návštěvy za mámou ve vzdáleném Třebotově prostě nezvládal. Víte, na smrt není člověk nikdy připraven. Byl to šok. A máma si v prvních dnech vůbec nedovedla připustit, že se po propuštění z LDN už nevrátí domů. Domov opustila začátkem srpna 2013 a fakticky se tam již nevrátila. Po úmrtí táty ukončila nájemní smlouvu s majitelem domu a já jsem během krátké doby byt vyklidila.

Paní Eva Paličková našla svůj nový domov v DS na Praze 9, kde se cítí spokojená. I když původně plánovali s manželem, že podzim života dožijí spolu, život jim rozdal jiné karty. Paní Eva se nyní pohybuje s chodítkem, zvládne krátké procházky, a s dcerou Veronikou, která nevynechá žádnou příležitost, aby za svoji maminkou přijela, dokonce navštívila i divadlo, ve kterém sama nebyla několik let. S obyvateli domova i personálem vychází přátelsky. Nejenom pečovatelky, ale i ostatní klienti Domova seniorů si další den bez jejího úsměvu, už ani nedokáží představit…

Zdroj: foto – PhotoExpress