Radka Čapková
Příběhy

Radka Čapková – lékařka bez hranic

Když jsem si počátkem května na venkovní výstavě Lékařů bez hranic na Náměstí Míru v Praze prohlížel jednotlivé sekce polní nemocnice, jak vypadají na zahraničních misích, zaujala mě plavovlasá žena. To musí být doktorka, řekl jsem si. Když jsme poté spolu hovořili, nedokázal jsem jí vysvětlit, podle čeho jsem její profesi odhadl. Nejspíš to byla “důvěra”, kterou jsem cítil z jejího postoje, pohledu, gest. A uvědomil jsem si, že vedle lékařské erudice je schopnost navázání “důvěry” ve vztahu k lidem jiných kultur, postižených přírodní katastrofou nebo válečným konfliktem, možná jednou z nejdůležitějších vlastností, kterou na zahraniční misi můžete mít. Když vás lékařka ze země, o které jste nikdy neslyšeli, drží za ruku a vy ji věříte, že ať udělá cokoliv, zachrání vám tím život…

Vizitka

Mudr. Radka Čapková

Narozena: 1976 v Ostravě

Studium: 1. Lékařská fakulta UK Praha, ukončeno 2001, atestace z vnitřního lékařství a intenzivní medicíny

Zahraniční mise: Arménie 2005, Keňa 2008, Srí Lanka 2009, Jižní Súdán 2011

Zájmy, koníčky: knížky, filmy, vysokohorská turistika, plavání

Kdy jste začala uvažovat o profesi lékařky v životě poprvé?

Že bych chtěla studovat medicínu, jsem se rozhodla někdy ze začátku gymnázia. V rodině žádný další doktor není a upřímně si ani nepamatuji, co mě k této myšlence vedlo. Snad to, že studium medicíny vede k jasně danému povolání, které jsem si pro sebe uměla představit.

Vybaví se Vám, kdy jste slyšela prvně o Lékařích bez hranic? A napadlo Vás, že s MSF spojíte část svého profesního života?

O prázdninách mezi gymplem a medicínou v roce 1994 jsem pobývala v Anglii, kde jsem na BBC sledovala zprávy o genocidě probíhající ve Rwandě. Součástí zpráv byly i rozhovory s pracovníky Lékařů bez hranic, kteří poskytovali pomoc rwandským uprchlíkům v tehdejším Zairu. Tehdy mě poprvé napadlo, že bych něco takového taky ráda dělala a fakt, že jdu studovat medicínu, se k tomu dost hodí.

V kolika letech jste jela na první misi a kam? Jaké byly ty další? Jaká byla ta nejdramatičtější?

Na první misi jsem odjela ve 28 letech do Arménie. Byl to dlouhodobý ambulantní projekt v klidném kontextu a tak mise nebyla až tak náročná. Další mise byly v Keni, na Sri Lance a v Jižním Súdánu a náročnost se shodou okolností stupňovala také v tomto pořadí. V Jižním Súdánu jsem dělala manažerku nemocnice, ve které bylo zaměstnáno 240 lidí, jejichž vzdělání a kvalifikace nepatřily k nejlepším a tak udržet vše v chodu bez větších zádrhelů, byla docela výzva.

Co Vás na misích nejvíc překvapilo, co jste neočekávala?

Nevím, jestli překvapilo, ale každopádně na mě zapůsobilo, když jsem viděla, co všechno lidé dokáží přežít. Nejen z medicínského hlediska, ale i pokud jde o jejich životní situaci. Lidé v zemích, kde Lékaři bez hranic pracují, procházejí situacemi a utrpením, které by většinu z nás ani nenapadlo si vůbec představit. A přesto se z toho dokáží nějak dostat, přežít a jít dál.

Je nějaké tabu, o kterém se v souvislosti s prací lékařů na misích MSF nemluví?

O žádném nevím. Ale kdyby nějaké bylo a nemluvilo se o něm, tak bych Vám to asi neřekla, nemyslíte?

Změnila Vás, Vaše názory, postoje tato práce?

Nemám moc ráda řeči o tom, jak někdo během pobytu v rozvojovém světě prozřel a zjistil jakými malichernostmi se doma zabýváme a úplně to změnilo jeho život. Nemyslím si, že lidé u nás nemají problémy, které je třeba řešit s plným nasazením a necítím se provinile za to, že žiji v blahobytu a pohodlí (ke konci mise se na obojí vždy dost těším). Myslím, že je třeba na naši situaci a situaci například v subsaharské Africe pohlížet jako na dva odlišné světy, které prostě nelze srovnávat. Pobyt na misi mi ale vždy připomene, že to, jak se máme, není vůbec samozřejmost a že by se to velmi snadno mohlo změnit (stačí se podívat na Ukrajinu, která je “za humny”). Pokud na toto nebudeme zapomínat, tak bude snad samozřejmostí i solidarita k lidem, kteří pomoc potřebují teď.

A její nejdůležitější přínos pro Vás?

Mise pro mě byly obrovskou zkušeností – jak profesně , tak lidsky. Člověk se tam poměrně běžně dostává do situací, o kterých se mu dřív ani nezdálo a musí na sebe vzít zodpovědnost a vyřešit je.

Jaké jsou dle Vás největší potřeby a výzvy lékařské péče a zdravotnictví v Africe, Asii? Regionech, kam MSF jezdí?

MSF často pracuje v oblastech, kde je dostupnost lékařské péče velmi špatná nebo dokonce žádná. Potřeby a výzvy tedy mohou být skoro nekonečné. Chybí kvalifikovaný personál, léky, materiál, budovy, kde by byla střediska nebo nemocnice a často bohužel i snaha místní vlády nějak situaci řešit.

Který nejkrásnější zážitek, okamžik se Vám z misí vybaví, když zavřete oči?

Vybaví se mi řada pacientů, které jsme přijímali ve stavu, kdy mi připadalo skoro nemožné, aby dotyčný přežil a oni pak odešli po svých domů. Obecně se mi na misích zdálo, že tam medicína funguje nějak lépe než u nás.

Co Vám v neprofesním životě přináší největší radost či pocit naplnění?

Smích mých dětí.

Lékaři bez hranic

Lékaři bez hranic vznikli v roce 1971 jako nový typ humanitární organizace.  Od svého založení se výrazně odlišují od běžných nevládních organizací. Přísně dbají na nezávislost na vládách i dalších institucích. Jejich neustálá kritika humanitárních podmínek na celém světě je trvalým trnem v oku vládám nejrůznějších zemí. Ve světě je organizace známa pod francouzskou zkratkou “MSF” – Médecins Sans Frontières. Lékaři bez hranic získali v roce 1999 Nobelovu cenu míru za zásluhy v oblasti poskytování zdravotní péče v akutních krizových situacích a také za zvýšení mezinárodního povědomí o možných humanitárních katastrofách.

http://www.msf.org/

www.lekari-bez-hranic.cz/

Zdroj: foto – archiv RČ

20.5.2016 | Martin Motloch

Komentáře nejsou povoleny.

Doporučujeme

Kontakty

Poradíme si, z.s.
Dobrovského 1011/1
266 01 Beroun
redakce@poradimesi.cz

Podporují nás

FM solutions, a.s.

+420 602 242 494
Copyright © 2015 Poradimesi.cz Obchodní podmínky