Smrt
Příběhy

Smrt na třetí pokus

Rád bych vám napsal něco o mé kolegyni z práce. Fajn ženská, vždy usměvavá s dobrou náladou. A to přesto, že se s ní život příliš nemazlil. Před několika roky úspěšně překonala rakovinu lymfatických žláz ozařováním. Po sedmi letech se jí to vrátilo. Tenkrát na druhé straně.

Bohunka, příjemná, hezká ženská. Vlastně už babička. Ale to se nevylučuje, ne? Její syn již měl vlastní rodinu, bydlel v jiném městě. Dvě vnučky. Když měla volno, jezdila za nimi vlastním, malým autem, na které si našetřila. Nikdy jsem ho neviděl špinavé, vždy zářilo, jako by právě sjelo z výrobního pásu.

To byl její styl, přirozenost. I ona vždy upravená. Moderní, elegantní oblečení. Byla rozvedená. Docela jsem se divil, že se v jejím životě nevyskytuje žádný stálý muž. Dlouhodobě. Pár krátkodobých vztahů prý vyšumělo do prázdna.

Byla komunikativní a tak nám nedělalo problémy spolu otevřeně mluvit. Skoro o čemkoliv. V souvislosti s její rakovinou jsem se jí jednou ptal na chemoterapii. Jestli je to takový dryák, jak se povídá.

“Co ti mám povídat,” pokrčila rameny. “Sedíš nad kýblem a zvracíš. Jenže zvracíš, i když už nemáš co! Jen ta víra, že to překonáš, ta tě drží nad vodou.”

Loni se konečně po patnácti letech od rozvodu odstěhovala od svého bývalého manžela. Stejně nechápu, co některé ženy vede k tomu, aby léta po svým “bejvalým” uklízely zvratky či pokálený kalhoty po jeho opileckých návratech z hospody! Její syn jí stále přemlouval, ať se odstěhuje. Jestli by měl být někdo “svatořečen”, tak to je tento typ bezejmenných žen! Soucit až za hranici pochopení.

Tehdy byl srpen a Bohunka byla na dovolená. Někde v lázních. Proto mne překvapilo, když se najednou objevila ve dveřích.

“Co tu prosím tě děláš? Já myslel, že máš dovolenou!”

Usmívala se. Takovým zvláštním způsobem. Upřímně to moc nevypadalo!

“Hele, potřebuji si něco vyřídit na vedení. A s tebou a s kolegyní bych chtěla mluvit, až tady budete oba!”

Přidala ještě jeden pokus o úsměv a zmizela v jídelně. O chvíli později jsem jí zahlédl, jak něco řeší s hlavní zdravotní sestrou.

Jasně že mě to napadlo! Na to člověk nemusí být jasnovidec. Jen jsem nevěděl v jakém rozsahu ten její “problém” je! Navečer jsem jí poslal esemesku.

Ahoj Bohunko, kdyz nekdo nasadi “filmovy” usmev a snazi se tvarit “happy”, napadlo mne JESTLI NECO NENI SPATNE! NEVRATILO SE NECO? VERIM, ZE MAS SILU A VSE BUDE O.K! (-: M.

Za chvíli od Bohunky cinkla odpověď.

Mas pravdu, ale lepe ustne. Do sms se to nehodi. Stavim se:-(

Opravdu se po pár dnech zastavuje v práci. Pro své zbylé věci. Do práce už nenastoupí. Sehne se nad skříňkou a těžce oddechuje. Nemůže popadnout dech jako nějaký astmatik. Najednou jako by byla někdo jiný. Kde je ta vitální, usměvavá Bohunka?

Sedá si do křesla a vypráví historie svých překonaných rakovin. První a druhá byly lymfatické uzliny. Prvně před devíti lety, podruhé před dvěma roky. Ty překonala.  Alespoň to tak vypadalo. Do třetice je to slezina. Břicho a žaludek. Metastázy už v játrech a asi i na plicích. I když chodila na pravidelné vyšetření, nic se prý neukázalo. Operace už nic nezachrání.

“Mám Martine tři, čtyři měsíce. Konec asi přijde kolem vánoc.”

Ten bude bolestivý. Morfiové náplasti a injekce. Ty nejslabší už nezabírají. Zhubla prý přes dvacet kilo! Pozorně se dívám. Snad. Možná. Všechny svoje náležitosti si už dala do pořádku. Ukončila nájem, přepsala auto na syna, ke kterému se stěhuje. Její rodina to už ví.

Každou noc se budí. Ve snu na ní někdo volá. Když se otočí, stojí tam velký, neznámý chlap v koženém kabátě. Do tváře mu nevidí. Pak utíká nějakým tunelem. Šedé skvrny, jako by byl z mramoru. Probouzí se. Nemůže dýchat! Smířená. Jen si stále klade otázku: Co komu udělala?

Říkám jí, že je to pitomost takhle uvažovat. Ptám se na možné vážné příčiny jejího stavu. Jenže prý nejsou. Běžný lidský život, jako ho žijete vy nebo já!

Syn se jí vyptává: „Proč se ti to mami vrací?“

Je vidět, že jí povídání unavuje. Opět jí nabízím případnou pomoc, někam odvezu, přijedu. Jak bude potřebovat. Děkuje. Při odchodu pokus o úsměv a vztyčené palce na obou rukách. Já vím, je to jen symbolické gesto. Ale snad jí potěšilo.

Uběhl měsíc. Dvakrát jsem jí poslal email, jestli pro ni mohu něco udělat, jestli něco nepotřebuje. Žádná odpověď. Druhý den jsem se dozvěděl, že je již přes měsíc v hospici. Rakovina pokračuje rychleji, než předpokládala.

Bylo to někdy koncem října, když jsem přišel ráno do práce. Otevřu sešit s docházkou a vidím ručně napsanou zprávu: “V sobotu dopoledne v 10. hodin zemřela naše kolegyně Bohunka. Měli jsme ji rádi!”

Nemohu od těch slov odtrhnout oči. Tak se ani těch Vánoc nedočkala. Smrt si pro ni přišla o dva měsíce dříve. Ale, asi to pro ni bylo lepší. Poslední týdny na morfinových injekcích.

Snad její trápení nebylo k neunesení…

I ve smrti sami, říká se. Poslední štěstí si můžete prožít, když vás někdo blízký bude držet za ruku. Věřím, že pak je “smíření” se smrtí snazší. Myslím, že bolest ze smrti cítí jen ti, kteří tu zůstávají po nás. Oni se budou muset s tím vyrovnat, prožít ty chvíle prázdna, smutku ze ztráty! Ale bez toho prožitku smutku, té podivné bolesti v prsou, slz v očích, bychom nepoznali míru naší lásky, kterou jsme, třeba i nevědomky, cítili k těm, kteří nás opustili.

Zdroj: foto-Freeimages

30.4.2016 | Martin Motloch

Komentáře nejsou povoleny.

Doporučujeme

Kontakty

Poradíme si, z.s.
Dobrovského 1011/1
266 01 Beroun
redakce@poradimesi.cz

Podporují nás

FM solutions, a.s.

+420 602 242 494
Copyright © 2015 Poradimesi.cz Obchodní podmínky