dusevni nemoc
Příběhy

Moje zkušenost s duševní nemocí – Honza, 35 let

Nevím přesně, kdy moje nemoc vypukla, snad někdy v raném dětství v důsledku matčiny nedostatečné péče. Během života se to zhoršovalo.

Naši se rozvedli a já jsem vyrůstal s mámou. Ta neměla práci, takže jsme měli málo peněz, ona chodila do hospody a v opilosti na mě hystericky řvala, že jsem debil. Žil jsem s ní deset let, do svých sedmnácti, pak mě vyhodila, myslel jsem si tenkrát, že z politických důvodů.

Potom jsem nějakou dobu žil v Domu na půli cesty, ale měl jsem strach, co bude. Napadla mě jedna Romka, říkali o mně, že jsem násilník, tak jsem utekl k tátovi, a to bylo ztroskotání. Táta měl sám psychické problémy, nespavost, deprese. Špatně se mi u něj spalo, protože tam měl spolubydlícího, který strašně chrápal. Dával jsem tátovi peníze, ale on nezvládal nakupovat a vnímal mě jako pijavici. Někdy v roce 2003 jsem ho zbil, navíc jsem byl obviněn, že jsem mámě ukradl padesát tisíc z kabelky, což nebyla pravda. Zavolali na mě policii a dostal jsem se na psychiatrii. Dneska bydlím sám v sociálním bytě a mám práci, uklízím v metru. Je fajn, že tam není stres, ale zase je tam zima.

„Nejvíc mi pomáhá, když s někým mluvim.“

Co se týče mojí nemoci, dostal jsem diagnózu hraniční poruchy. Dřív jsem byl spíš úzkostlivý a vyhýbavý, v poslední době jsem panický, závislá osobnost, snažím se osamostatnit se. K mojí nemoci patří, že nemám moc rozvinutý smysl pro humor a jsem paranoidní. Když beru léky, tak je to lepší. Jednou jsem je vysadil, protože jsem chtěl být rychlejší, a zase se to rozjelo. Léky beru už asi od osmi nebo devíti let.

Mám problémy s identitou, se vzhledem, trpím pocitem, že vypadám špatně, jako máma, androgynně. Teta mi kdysi řekla, že jsem někomu podobný, dneska mě to nutí chodit se dívat do zrcadla a fotit se na mobil. Sice vím, jak vypadám, ale vkrádá se mi tam představa, která to narušuje. Když jsem byl dítě, tak jsem si byl svým vzhledem jistější.

Mrzí mě, že nemám vyšší vzdělání, chtěl jsem si dodělat maturitu, ale nejde mi matika a cizí jazyky, na školu asi nemám buňky. V pubertě jsem chodil do školy rád, ale neměl jsem ani výbavu a vhodné oblečení. Nebavilo mě se doma učit, ale chodil jsem do knihovny, kde jsem si četl o přírodních vědách, ekonomii a politice, ale i romány, viděl jsem se v Oblomovovi a jeho lenosti.

Do Fokusu mě někdo přeposlal z nějakého jiného zařízení, z bohnického krizového centra nebo z Ondřejova. Chodím sem na počítač, na internet, řeším svoje problémy, jídlo, bydlení, hodně mi tu pomáhají. Občas se tu bavím s dalšími klienty, ale trochu se tomu vyhýbám, bojím se, že se mi budou hlavou honit dvojsmysly, strašně asociuju, všechno beru vážně.

Snažím se dovědět se něco o duševní nemoci, sám si pomoct. Chodil jsem na psychoterapii, ale nějak radikálně mi nepomohla. Díky kontaktu s psychiatrií jsem se ale potkal s mnoha zajímavými lidmi, klienty i terapeuty. Nejvíc mi pomáhá, když s někym mluvim; když jsem sám, tak ten svět je horor.

Mám rád přírodu. V křesťanského Boha nevěřím ani v Ďábla, ale mívám religiózní pocity týkající se hmoty, přírody a vesmíru. Hmota má určitou inteligenci, je všeprostupující a samoorganizující, ale asi nemá moc cenu o tom přemýšlet. Věřím ve vědu a matematiku, ale i to je jen omezený výplod lidského myšlení, je to dohoda, jazyk, člověk nemůže jít nad sebe, kdyby dokázal přírodu doopravdy poznat, tak by byl bohem…

Zdroj: text-Fokus Praha, foto-Pixabay

22.3.2017 | Daniela Lidinská

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Doporučujeme

Kontakty

Poradíme si, z.s.
Dobrovského 1011/1
266 01 Beroun
redakce@poradimesi.cz

Podporují nás

FM solutions, a.s.

+420 602 242 494
Copyright © 2015 Poradimesi.cz Obchodní podmínky