Anežka Prokopová – Architektura pro demenci

„Ve stáří, po mnoha letech plných veselých i smutných zážitků a vzpomínek, je těžké se všeho vzdát. Je těžké vzdát se všeho, co důvěrně známe a co jsme celý život budovali. Je těžké vzdát se svého domova, svých vzpomínek, svých blízkých a nakonec i sám sebe. Všechny tyto nám milé věci se s demencí ze života pomalu vytrácejí bez ohledu na to, jak moc je měl člověk rád.“ Anežka Prokopová – Dementia and Architecture

Vizitka

Anežka Prokopová

Narozena: 1990 v Chrudimi

Studium: ČVUT Praha, Architektura a urbanismus, Bc., Technische Universiteit Delft – Mgr. studium

Stáže, projekty: Architecture Writer 3NTA- studentský projekt v Delftu, Czech School Without Borders, Rotterdam,

Ocenění: Olověný Dušan, cena za nejlepší ročníkový projekt

Zájmy, koníčky: Baví ji být mezi lidmi a ráda pracuje s dětmi. Každé léto spolupořádá tábor pro děti, kde učí angličtinu a vymýšlí různé činnosti a workshopy. Když může, cestuje. Taky ráda vaří a ještě raději se u společného jídla s lidmi potkává.(-:

Kdy jste začala uvažovat o Vaší budoucí profesi v životě poprvé? Co bylo důvodem?  

Nikdy jsem neměla úplně přesnou představu o tom, co bych chtěla dělat. Rozhodnutí jít studovat právě architekturu bylo proto výsledkem několika jednoduchých úvah spíše než dlouholetým přáním. Bavila mě matematika, veškeré výtvarné činnosti a práce s lidmi. Přestože jsem o architektuře jako takové nevěděla vlastně nic, zdálo se to jako ideální východisko. Tato představa se však hned v prvním ročníku ukázala jako velmi naivní a často jsem pak o této volbě pochybovala. Až díky magisterskému studiu a volnosti, kterou mi poskytlo, jsem si k architektuře znovu dokázala najít cestu a své místo v ní.

Batoh a pohorky jsou Vaší druhou přirozeností. Ovlivnila tato výrazná “sportovní aktivita” vaše názory či vnímání světa?

Více jsem se toulat přírodou začala teprve nedávno, a tak nemohu říci, zda to na mou povahu mělo nějaký zásadní dopad. Myslím si však, že chůze pomalu se měnící krajinou má své velké kouzlo. S batohem na zádech má člověk naprostou volnost a je prostě moc fajn jednou za čas vylézt na nějaký ten kopec a rozhlédnout se okolo.

Vaše diplomová práce měla obtížné téma: Architektura pro demence. Co bylo důvodem právě této volby?

Za všechno může babička :). Ta bohužel již před několika lety onemocněla Alzheimerovou chorobou a téma diplomové práce byla jen jednou z věcí, které tato nemoc ovlivnila. První myšlenky se rodily už v době, kdy jsme babičku nemohli mít déle doma. Návštěva domovů se zvláštním režimem ve mně zanechala silné dojmy, které se později promítly do volby diplomové práce.

Jak architektura může lidem se stařeckou demencí pomoci?

Architektura samozřejmě nemůže stařeckou demenci vyléčit, stejně tak jako nedokáže nahradit laskavou péči a podporu blízkých. Může však lidem, kteří nějakou formou demence trpí, poskytnout hmatatelnou a pevnou oporu ve dnech, kdy se vše ostatní zdá vratké.

Velká část seniorů s demencí je v určité fázi nemoci přestěhováno do některého z pečujících domovů. V mnoha z nich je ovšem těžké najít cestu, natož pak kýženou útěchu a bezpečí. V dlouhých chodbách a nesčetných pokojích je těžké najít důvěrně známé aspekty dřívějšího života, které by lidem pomohly se s novým místem sžít.

Mnoho lidí navíc tráví v pečujících domovech i několik let, a jejich uspořádání, atmosféra a celková kvalita se tak stávají každodenní součástí jejich životů. Čím je poté nemoc pokročilejší, tím méně jsou lidé schopni sami si své okolí upravit, a tím větší má proto okolní prostředí vliv.  Pokud tedy není takovéto prostředí navrženo s citem, péčí a porozuměním, může lidem s demencí způsobit mnoho potíží ve chvílích, kdy už je sami nedokáží vyřešit. Být ztracen v prostoru, který je nám cizí a ve kterém nenalézáme nic povědomého, může být velmi stresující. Nepřehledné a neosobní prostředí, ve kterém je nutné zapamatovat si cestu, abychom došli k cíli, je pro člověka s demencí často velkou překážkou. Taková místa zbytečně přináší lidem stres a úzkost a přitom stačí málo, aby tomu bylo jinak.

Žít a pracovat v příjemném prostředí je dobré pro každého z nás bez ohledu na diagnózu. Stejně tak je příjemné a přehledné prostředí s dostatkem světla a čerstvého vzduchu, s prostorem pro vzpomínky a důvěrně známé činnosti dobré pro lidi s demencí. Citlivá architektura může lidem umožnit cítit se bezpečně a najít správnou cestu. Může pomoci vyvolat cenné vzpomínky a vrátit lidem s demencí trochu lehkosti do dní, které ji vlivem nemoci často postrádají.

Během práce na „diplomce“ jste určitě navštívila různé sociální zařízení. Jsou nějaká témata či tabu ohledně stařecké demence, kterým se současná česká společnost vyhýbá?

Nenapadá mě specifické tabu, kterému by se česká společnost v souvislosti s demencemi vyhýbala. Problém je dle mého názoru spíše v neznalosti problematiky jako takové. Vtipy o Alzheimerově chorobě zná kdekdo, málokdo však ví, co s sebou tato nemoc opravdu přináší a jak moc může život člověka a jeho okolí ovlivnit. Navzdory počtu lidí, kteří nějakou formou demence trpí, je toto téma pro velkou část lidí stále ještě neznámé. Tato neznalost bohužel napomáhá vytváření obecných stereotypů a předsudků, kvůli kterým je těžší se s nemocí smířit. I péče o člověka s demencí je právě pro malou informovanost okolí těžší a člověk si v této těžké chvíli často může připadat sám.

Jaký je největší rozdíl mezi specializovanou péčí (AN, demence) v zahraničí a Českem?

Na tuto otázku se mi těžko hledá objektivní odpověď. Z mého pohledu je obecná informovanost mezi lidmi v Holandsku o trochu větší. Obsáhlejší se mi zdá i množství a různorodost služeb, které mohou lidé s demencí a jejich pečující využívat. Stálou péči v některém z domovů pro seniory mohou lidé využívat sice až v pozdní fázi demence, nicméně zde existuje mnoho služeb, které rodinám pomáhají i dříve. Již téměř dvacet let v Holandsku například téměř v každém městě funguje tzv. Alzheimer café. Jednou měsíčně se díky tomu mohou scházet pečující a lidé s demencí s ostatními, kteří prochází tím samým. Vzniká tak krásná atmosféra, kde mohou lidé beze strachu sdílet strasti a radosti každodenního života s demencí. Možná je to však i přímočařejší povahou Holanďanů, že se o demencích a všem, co se s nimi pojí, nestydí mluvit.

Ve své profesi máte překvapivě široký záběr. Sportovní klub, filmovou scénografii, architektura pro demence. Co Vás mimo architekturu láká?

Spoustu věcí, které jmenujete, jsem si zkoušela při škole, kdy jsem hledala, co by mě bavilo a co by mi dávalo v rámci architektury smysl. Zároveň však ráda objevuji nové věci, a určitou různorodost činností bych si proto ráda udržela. Láká mě spousta věcí, od malých po velké, ale určitě bych se chtěla i nadále zabývat architekturou ve spojení s demencemi. Ráda bych se také pokusila zužitkovat zkušenosti z Holandska a umožnit setkání podobné „Alzheimer café“ i rodinám u nás.

Blog

Online booklet

V současné době žije na světě asi 47 milionů lidí s demencí. Tento počet se v příštích 20 letech téměř zdvojnásobí. Stáří, období lidského života se prodlužuje. Stále více lidí tráví v pečujících domovech poslední roky svého života. Proto je tak důležité, aby jejich uspořádání, interiéry, celkové prostředí bylo pro uživatele přívětivé. Seniorům jejich ztížená pohyblivost už nedovoluje tak často chodit ven, na nákupy, na návštěvy. Výpadky paměti, vzrůstající demence tak omezují prostředí, ve kterém se pohybují. S postupující nemocí se navíc tento prostor začíná zmenšovat. Pečovatelský dům tak zůstává nakonec jediným místem, ale i posledním okolním světem, ve kterém se může, i když čím dál obtížněji, senior orientovat. To je nejenom pro architekturu velká výzva.

Zdroj: foto – archiv AP